chä
nej¬
uch,
pro¬
nonii,
n, po¬
zvuky
jako
eskne
prskü
ká vira
méni
,pod
, jako
d po¬
postav
rämec
stajici
—
—
box 36/3
Panphlets offprints
Mrekrund)
se dopustit se nevéry, jezto doma je pouze pfedmétem chladného
studia, stäla za dob renaissanénich modelem nelitostnému malifi;
mladá divka, vznäsejici se elfovité za vlahé letni noci po lukäch,
tandila kdysi pred tisici lety na jiznich ostrovech jako lydská otro¬
kyné; Stephan von Sala zavirà odi a vyvolävá obrazy svého za¬
slého zivota. Komu je umélcovo dilo vyrazem Zivota, jednoho a téhoz
Zivota, müze pfimhoufiti odi, a hle, blizi se mu, ruku v ruce,
Beatrice s ostatnimi „sladkymi dévéaty,“ Max i Albertus s resonéry,
Paracelsus s ostatnimi loutkäfi, splyvá mu Anatol, Filippo Loschi,
Stephan von Sala, mihá se mu pfed zraky zvlästni rej postav,
kterak z kusu se pfesunuji do kusu; téla se méni, jména i kostymy,
ale jejich srdce tlukou stejnym tempem, ale rytmus jejich slov
je ty2.
Ziti v rüznych oblastech a bezmocné potäceni se mezi nimi
jest zäkladnim Schnitzlerovym thematem. Pritomnost a sen, pri¬
tomnost a doba fiktivni, pritomnost a pfáni, pritomnost a vzpo¬
minka se prolinaji. Horké objeti zeny a kouzlo umeni, obé tyto
opojné moznosti lidského blaha, jez lze pocitovati jako prudky
dotyk bezprostredniho zivota, mohou zäroven jiz byti chutnäny
jako melancholické reminiscence. Tato schopnost, pfedbihati udä¬
losti v myslenkách i näladäch, misi néco trpkych kapek v näpoj
sebe sladsi. Tato ostrazitost neukonejsitelného intellektu rozsekávä
prozivaué blaho v ctapy stoupajiciho ätésti a ve chvile bliziciho se
Epadku. Svazky se nedini na véky, sliby se dodrzuji, pokud osud
dovoluje, lidé se schäzeji a rozchäzeji zase, dräha jejich zivota je
zridka primodar“, a na vsecko Stésti se pohlizi sub specie morta¬
litatis. U silnych povah pfilisná reflexe müze miti v zäpéti zhnuseni
z pozitku a privoditi nählé zakonéeni. Choré schnitzlerovské duse
fin de siècle vsak pocituji jesté ve skomirajicim blahu rozkos po¬
zvolného odlucoväni, vdechuji vüni vadnoucich kvétüv a zvéénélym
svym citüm vystrojuji pohrby. Predräidéné nervy Anatolovy re¬
aguji nejradéji na subtilni popudy bolesti, agonie jsou jim vitäny
jako novy druh sensaci. Z pavudiny nälad svych se nikdy nedostane
na svobodu, a tak Zije smutny hrdina v nékolika dobäch zäroven,
ba, prihlédneme-li blize, v nékolika närudich souéasné. Libüstky
jeho nespocetnych milenek hraji si s jeho srdcem jako s barevnym
micem, a pasa Anatol se stävá otrokem svych otrokyn. Säm si
s sebou hraje na schovävanou, liéi na sebe sama rüzné pasti,
a jako pravá misná myska ve vsech se chyti, ve vsech pak uvizne
kus jeho dusicky, odevsad nan zirá malinky uspéch a malinké
zklamáni. Nezná hlasitych protiv, nechce se znäti k brutalité Zivota;
147 —