—
box 36/3
1. Pamphlets offorints
masa, a mrtvola mä ztrnuly vyraz neznämého cizince. Schnitzler
zná — jako Grillparzer — pocitohyzdné hrüzy, jez vycházi od mrtvoly,
ne, ode zdechliny, a jeho zeny — jako Grillparzerova Rahel —
tresou se zimnici pfi slové zemfiti. Jeho Beatrice, krätce pied tim
hrdé odhodlaná ke spoleëné smrti, vztyéi se pri pohledu na mrtvého
milence a vyrazi s pfisernym skfekem „Leben!“ na ulici. Tyz ne¬
smyslny a k silenstvi agonie stuphovany vykrik po Zivoté zaznivá
pozdnim Schnitzlerovym dramatem Der Ruf des Lebens v okoli,
skoro na vlas prevzatém z povidky Umiráni. Mladá divka, jez
se stala osetrovatelkou; lékaf, jenz ji posilá na derstvy vzduch, aby
nepodkopala svého zdravi; sobecky pacient, jenz nesnese chvilky
samoty. Do sevreného spitälovitého vzduchu, pächnoucino léky,
zhnuseného pomyslenim na promarnéné mlädi, zalehnt jasny zvuk
cvakajicich podkov; do dusné kobky, v niz se poncnählu zmirä,
zabloudi blyskot vytasenych savli; to modfi kyrysnici do boje
tähnou, to regiment smrti zasvéceny defiluje pod okny. Tam venku
cvälà Zivot, tam venku se vyménuji pohledy läsky, tam zvenéj
cos volá, zve, läká a k sobé tähne. Neni mozná odolat väbivym
zvuküm. Zde lezi muz, jenz drive nebo pozdéji zemfe, a zitra je také
jesté den a po zitfku prijdou nové dni a s nimi litost a hanba
a vzpominky. Ale jen pryé, do dobrodruzstvi, jez dekaji, do objeti,
jez je rozevreno, jen pryé, jen ziti — ziti —! V jediné noci musi
se vyplnit, co posud osud zatajoval, vüzkou dobu nékolika hodin
läska polozi vsechny svoje dary, svoje extase a svoje kletby. Takové
rci, za nimiz zeje präzdno, jsou Schnitzlerovi prävé virné dost,
aby ukäzal, co sily chová zivot. Védomi, Ze libä se naposled, vy¬
volà Silenstvi polibkü. Souchotinäf, jenz vi, ze hodiny jeho jsou
sedteny, vlévá v objeti svä stravujici ohen; kurusäna zvysuje zär
svüj prisahou, ze kdo ji obejme, neuzii svétla ranniho; v oblé¬
hanérn mésté slavi se slavnost, a vse je dovoleno, jezto pfistiho
dne se bräna méstskà otevfe, aby vpustila neodvratnou zkázu. Tak
vrhá blizici se zähuba piiserné svétlo vzad na obét svou, a téla
smrti zasvécená zmitaji se ve zdvojené kreci, tak jako v tanci ti,
kdo stizeni jsou morem.
II.
Z bohatych Schnitzlerovych motivü ize velmi dobfe zachytiti
pfedevsim melodii väbivého zivota. Ale pojimat ji za vüdéi motiv
jeho komposice bylo by kfivdou — promißite to slovo — proti
basnikové metafysice. Vitälni pocit je nejhloub zapustén a touha
po Zivoté mä nejmocnéjsi hlas, ano; a pfece tkvi ve Schnitzlerovu
— 150 —
tnos
sty
je
by
16
74
oti
h
4
ko
rä
box 36/3
1. Pamphlets offorints
masa, a mrtvola mä ztrnuly vyraz neznämého cizince. Schnitzler
zná — jako Grillparzer — pocitohyzdné hrüzy, jez vycházi od mrtvoly,
ne, ode zdechliny, a jeho zeny — jako Grillparzerova Rahel —
tresou se zimnici pfi slové zemfiti. Jeho Beatrice, krätce pied tim
hrdé odhodlaná ke spoleëné smrti, vztyéi se pri pohledu na mrtvého
milence a vyrazi s pfisernym skfekem „Leben!“ na ulici. Tyz ne¬
smyslny a k silenstvi agonie stuphovany vykrik po Zivoté zaznivá
pozdnim Schnitzlerovym dramatem Der Ruf des Lebens v okoli,
skoro na vlas prevzatém z povidky Umiráni. Mladá divka, jez
se stala osetrovatelkou; lékaf, jenz ji posilá na derstvy vzduch, aby
nepodkopala svého zdravi; sobecky pacient, jenz nesnese chvilky
samoty. Do sevreného spitälovitého vzduchu, pächnoucino léky,
zhnuseného pomyslenim na promarnéné mlädi, zalehnt jasny zvuk
cvakajicich podkov; do dusné kobky, v niz se poncnählu zmirä,
zabloudi blyskot vytasenych savli; to modfi kyrysnici do boje
tähnou, to regiment smrti zasvéceny defiluje pod okny. Tam venku
cvälà Zivot, tam venku se vyménuji pohledy läsky, tam zvenéj
cos volá, zve, läká a k sobé tähne. Neni mozná odolat väbivym
zvuküm. Zde lezi muz, jenz drive nebo pozdéji zemfe, a zitra je také
jesté den a po zitfku prijdou nové dni a s nimi litost a hanba
a vzpominky. Ale jen pryé, do dobrodruzstvi, jez dekaji, do objeti,
jez je rozevreno, jen pryé, jen ziti — ziti —! V jediné noci musi
se vyplnit, co posud osud zatajoval, vüzkou dobu nékolika hodin
läska polozi vsechny svoje dary, svoje extase a svoje kletby. Takové
rci, za nimiz zeje präzdno, jsou Schnitzlerovi prävé virné dost,
aby ukäzal, co sily chová zivot. Védomi, Ze libä se naposled, vy¬
volà Silenstvi polibkü. Souchotinäf, jenz vi, ze hodiny jeho jsou
sedteny, vlévá v objeti svä stravujici ohen; kurusäna zvysuje zär
svüj prisahou, ze kdo ji obejme, neuzii svétla ranniho; v oblé¬
hanérn mésté slavi se slavnost, a vse je dovoleno, jezto pfistiho
dne se bräna méstskà otevfe, aby vpustila neodvratnou zkázu. Tak
vrhá blizici se zähuba piiserné svétlo vzad na obét svou, a téla
smrti zasvécená zmitaji se ve zdvojené kreci, tak jako v tanci ti,
kdo stizeni jsou morem.
II.
Z bohatych Schnitzlerovych motivü ize velmi dobfe zachytiti
pfedevsim melodii väbivého zivota. Ale pojimat ji za vüdéi motiv
jeho komposice bylo by kfivdou — promißite to slovo — proti
basnikové metafysice. Vitälni pocit je nejhloub zapustén a touha
po Zivoté mä nejmocnéjsi hlas, ano; a pfece tkvi ve Schnitzlerovu
— 150 —
tnos
sty
je
by
16
74
oti
h
4
ko
rä