—
box 36/3
1. Panphlets Offbrints
akcentoväni Zivotnosti antinomie jeho mysleni, které jinak snazi
se vsechny kontrasty shladit a vsechny ostré kraje ohnout. Hodnota
Zivota jest prävé jediná, jiz Schnitzlerova skepse nemohla roz¬
o
pustiti, „rdousici moc toho, co neodvolatelné bylo prozito“, ukázala
se pfilis velikon, aby smirovatelem kontrastü dala se prosté elimi¬
novati. Ostatni veliciny byly poddajnéjsi. Subjekt je cosi ménivého,
skuteénost se viklá a rozdily dasu mizi. Ale mäm-li dychat, musi
zdäni proménit se v pravdu a vseliká filosofie ustoupiti pfede
dravym, zdravym vanem Zivota. Ach ano, „já“ jest nezachranitelné
ztraceno; ale dobrotivy osud chran je toho pozzáni! Na prastaré
bäsnické tradici, pohrávajici si s realitou a se sny, zaklädá se ve
Schnitzlerové skepsi to, co jest jeho nejvlastnéjsim majetkem.
Bezpodtunräte opakovali romantici nejrüznéjsich dob a smèrd svoje
pochyby, zda Sosäcká skutednost zasluhuje jiné jméno nezli banalita,
vynalezli clichés, jez pfechäzela od starsich k mladsim, a pfece
Schnitzler mä ve s#em niziráni na „Zivot sen“ své, ryze své va¬
riace. Pfedevsim je v tomto spojeni odividna jeho souvislost s rodnou
jeho püdou; ve virtuosnim zahräváni s pfeludy fantasie, v kome¬
diantskych schovávadkách, vartistickych experimentech je Schnitzler
pravym poetou videnskym.
Pravda, videnské jsou jeho typy, videnská jeho sentimentalita
s frivolnosti leckdy päfená, jeho valéiková — ne francouzská —
gracie, jehe sladká — ne slovanská — mékkost, ale pfedevsim
o hravou reflexi a o neuspokojenost Zivotem se déh s videnskymi
poety. Je blizce spfiznen s Hofmannsthalem: nejen proto, ze tolik
premysli o problemu uméleckého tvofeni; nejen Ze nalezl v Lo¬
riscvu prologu tak jemnou interpretaci svého Anatola; nejen ze
oba maji zälibu v loutkové hie, v této souéästi Zivota z Prateru,
v tomto dédictvi dvestéletém; nejen Ze oba zavitali v renaissanci:
ale ona nechuf gourmanda k prostému näpoji, ono presyceni ne
obsahem poháru, ale jiz pénou na povrchu, vyznaäuje oba poety
stejnou mérou jako zäliba v dobrodruzstvich inyslenky, jicht ne¬
bezpedi se vyrovnaji nejistotám bitvy. Tajemnymi pudy pobizeny,
bloudi divky po zpüsobu námésiénych, a vraceji se z potulek svych
za stéstim znaveny a zlämäny: tak Hofmannsthalova Sobeida, tak
Schnitzlerova Beatrice, kazdá v svatebni své noci. Nejisté, neohra¬
nicené, vInivé pocity mladé duse zenské, jez nechce vidéti nez na
nejblizsi blizkost, dal bäsnik za üdél své Beatrici, mlhavé tfesavon
hytiti
mystiku jejiho urdeni symbolisoval v Beatriciné zävoji. Pro pouhy
sen o cizich odich, pro imaginärni nevéru zapudil ji jeji prvy mi¬
lenec. Ale coz nevyrovná se nevéra v myslence faktickému zruseni
151 —
box 36/3
1. Panphlets Offbrints
akcentoväni Zivotnosti antinomie jeho mysleni, které jinak snazi
se vsechny kontrasty shladit a vsechny ostré kraje ohnout. Hodnota
Zivota jest prävé jediná, jiz Schnitzlerova skepse nemohla roz¬
o
pustiti, „rdousici moc toho, co neodvolatelné bylo prozito“, ukázala
se pfilis velikon, aby smirovatelem kontrastü dala se prosté elimi¬
novati. Ostatni veliciny byly poddajnéjsi. Subjekt je cosi ménivého,
skuteénost se viklá a rozdily dasu mizi. Ale mäm-li dychat, musi
zdäni proménit se v pravdu a vseliká filosofie ustoupiti pfede
dravym, zdravym vanem Zivota. Ach ano, „já“ jest nezachranitelné
ztraceno; ale dobrotivy osud chran je toho pozzáni! Na prastaré
bäsnické tradici, pohrávajici si s realitou a se sny, zaklädá se ve
Schnitzlerové skepsi to, co jest jeho nejvlastnéjsim majetkem.
Bezpodtunräte opakovali romantici nejrüznéjsich dob a smèrd svoje
pochyby, zda Sosäcká skutednost zasluhuje jiné jméno nezli banalita,
vynalezli clichés, jez pfechäzela od starsich k mladsim, a pfece
Schnitzler mä ve s#em niziráni na „Zivot sen“ své, ryze své va¬
riace. Pfedevsim je v tomto spojeni odividna jeho souvislost s rodnou
jeho püdou; ve virtuosnim zahräváni s pfeludy fantasie, v kome¬
diantskych schovávadkách, vartistickych experimentech je Schnitzler
pravym poetou videnskym.
Pravda, videnské jsou jeho typy, videnská jeho sentimentalita
s frivolnosti leckdy päfená, jeho valéiková — ne francouzská —
gracie, jehe sladká — ne slovanská — mékkost, ale pfedevsim
o hravou reflexi a o neuspokojenost Zivotem se déh s videnskymi
poety. Je blizce spfiznen s Hofmannsthalem: nejen proto, ze tolik
premysli o problemu uméleckého tvofeni; nejen Ze nalezl v Lo¬
riscvu prologu tak jemnou interpretaci svého Anatola; nejen ze
oba maji zälibu v loutkové hie, v této souéästi Zivota z Prateru,
v tomto dédictvi dvestéletém; nejen Ze oba zavitali v renaissanci:
ale ona nechuf gourmanda k prostému näpoji, ono presyceni ne
obsahem poháru, ale jiz pénou na povrchu, vyznaäuje oba poety
stejnou mérou jako zäliba v dobrodruzstvich inyslenky, jicht ne¬
bezpedi se vyrovnaji nejistotám bitvy. Tajemnymi pudy pobizeny,
bloudi divky po zpüsobu námésiénych, a vraceji se z potulek svych
za stéstim znaveny a zlämäny: tak Hofmannsthalova Sobeida, tak
Schnitzlerova Beatrice, kazdá v svatebni své noci. Nejisté, neohra¬
nicené, vInivé pocity mladé duse zenské, jez nechce vidéti nez na
nejblizsi blizkost, dal bäsnik za üdél své Beatrici, mlhavé tfesavon
hytiti
mystiku jejiho urdeni symbolisoval v Beatriciné zävoji. Pro pouhy
sen o cizich odich, pro imaginärni nevéru zapudil ji jeji prvy mi¬
lenec. Ale coz nevyrovná se nevéra v myslence faktickému zruseni
151 —