1
—
box 36/3
Panphletsofferints
duse zeny“; tu vraci se thema jiz v Anatolu naznadené, pro nés
jsem volil slovo o splyväni dasü. Jak nalézti solidni basi? Kterak
jinak, nez näsilnou konstrukei pevného obrysu! Komu se podari
nevidét, komu se podari zastavit se prostfed pohybujiciho se dasu,
ten müze byt stasten ve své tuposti, tak jako Beatricin otec, jehoz
myslenky ztrnuly na pevném bodé, zastavivse se näsledkem hrozné
udalosti a slepé zaboreny v minulost. Jinak je vsecko v neblahém
pohybu; hlava se todi od kolotoce Zivotniho; houpaëka kolisá mezi
Zivotem a bäsni, mezi bdénim a snem. Hle, pendant videnské
poesie k videnské filosofii! Vlivem pfirodovédecké Machovy Skoly
daly se, jak instruktivné ukazuje Bahr, hodnoty Zivota do tance;
u Schnitzlera je takovy tanec zbäsnén.
Nejjemnéji citi nejistotu, snivost a zakleté blaho lidského
Zivota Stephan von Sala, stuphovany to Anatel, dusevni spfiznénec
Filippa Loschiho, hrdina zralého a smutného Schnitzlerova dila
Osamélé cesty; bolestné a tise popisuje onen zäzrak splyvajicich
dob a oddävá se sladké drimoté resignované a bez vyäitky. Ale
kdezto v Anatolu se mohlo mluviti o „Wirrwarr von einst und
jetzt“, v Osamélé cesté jsou pritomnost a minulost zladény. Pri¬
mhoufi-li Sala odi, prozivá tise Zivot svüj znovu, a vsechno, vse je
zase pritomno, a zaslé dojmy jsou blizsi a Zivotnéjsi nez milenka,
sedici po jeho boku. „Zdaz neni slovo prävé doznévsi jiz vzpo¬
minkou? zdaz neni tön, jimz melodie se podinala, vzpominkou,
jesté nez pisen doznéla? zdaz vzpominkou neni tvüj vstup. Johanno,
Co tohoto sadu? a kroky tvé po této louce nejsou-li stejné minulé
jako kroky bytosti, jez dävno zemfely?“ Mlhy vznäseji se prostorem;
jsou na vécech, jsou ve zraku. Tajemné prüsvitná rouska vlaje
nad konturami a tajemstvi zániku läká: snad kdesi v orienté je
k nému pristup, v jakémsi pohrbeném mésté, hluboko pod zemi,
kam vede tri sta a dvanäct stuphü mramorovych; snad na dné
rybnika, jehoz mirné viny podrzely obraz divky pfilis hluboko
se dolü zadivavsi; znad tajemstvi to lezi nékde na cesté zesmutnélé
pfilis zähy a skianöjici se s vysin Zivota, na cesté, jez kdysi za¬
léhala radostnym evoe a po niz nyni sestupuje zestärly polobüh
samoten a teskny.
Zävoje nade vsim ... Sklänéji se nade vsemi Schnitzlero¬
vymi postavami; chvéji se nad celym jeho zivotnim dilem od po¬
dätku az po dnesek; zachytily se v jeho näladäch, tlumi jeho
mluvu a dodávaji jeho slovüm matnou, dräzdivou, fosforeskujici
zäf. Isou rozestfeny nad obrazem osudu a zkäzy, a tomu, kdo se
pokousi je nadzdvihnout, zemfelo blaho. Poletuji jako pavuéiny,
156 —
odnimaji vyhlidk
trici — zhustily
jednou — v Osa
nek, v niz zachye
nad osudem, jen
se kolem oci, jez
které chtély slep
nosti; vssäly v s
v mléicim jich
neproniknutelné,
áska, jako smrt
—
box 36/3
Panphletsofferints
duse zeny“; tu vraci se thema jiz v Anatolu naznadené, pro nés
jsem volil slovo o splyväni dasü. Jak nalézti solidni basi? Kterak
jinak, nez näsilnou konstrukei pevného obrysu! Komu se podari
nevidét, komu se podari zastavit se prostfed pohybujiciho se dasu,
ten müze byt stasten ve své tuposti, tak jako Beatricin otec, jehoz
myslenky ztrnuly na pevném bodé, zastavivse se näsledkem hrozné
udalosti a slepé zaboreny v minulost. Jinak je vsecko v neblahém
pohybu; hlava se todi od kolotoce Zivotniho; houpaëka kolisá mezi
Zivotem a bäsni, mezi bdénim a snem. Hle, pendant videnské
poesie k videnské filosofii! Vlivem pfirodovédecké Machovy Skoly
daly se, jak instruktivné ukazuje Bahr, hodnoty Zivota do tance;
u Schnitzlera je takovy tanec zbäsnén.
Nejjemnéji citi nejistotu, snivost a zakleté blaho lidského
Zivota Stephan von Sala, stuphovany to Anatel, dusevni spfiznénec
Filippa Loschiho, hrdina zralého a smutného Schnitzlerova dila
Osamélé cesty; bolestné a tise popisuje onen zäzrak splyvajicich
dob a oddävá se sladké drimoté resignované a bez vyäitky. Ale
kdezto v Anatolu se mohlo mluviti o „Wirrwarr von einst und
jetzt“, v Osamélé cesté jsou pritomnost a minulost zladény. Pri¬
mhoufi-li Sala odi, prozivá tise Zivot svüj znovu, a vsechno, vse je
zase pritomno, a zaslé dojmy jsou blizsi a Zivotnéjsi nez milenka,
sedici po jeho boku. „Zdaz neni slovo prävé doznévsi jiz vzpo¬
minkou? zdaz neni tön, jimz melodie se podinala, vzpominkou,
jesté nez pisen doznéla? zdaz vzpominkou neni tvüj vstup. Johanno,
Co tohoto sadu? a kroky tvé po této louce nejsou-li stejné minulé
jako kroky bytosti, jez dävno zemfely?“ Mlhy vznäseji se prostorem;
jsou na vécech, jsou ve zraku. Tajemné prüsvitná rouska vlaje
nad konturami a tajemstvi zániku läká: snad kdesi v orienté je
k nému pristup, v jakémsi pohrbeném mésté, hluboko pod zemi,
kam vede tri sta a dvanäct stuphü mramorovych; snad na dné
rybnika, jehoz mirné viny podrzely obraz divky pfilis hluboko
se dolü zadivavsi; znad tajemstvi to lezi nékde na cesté zesmutnélé
pfilis zähy a skianöjici se s vysin Zivota, na cesté, jez kdysi za¬
léhala radostnym evoe a po niz nyni sestupuje zestärly polobüh
samoten a teskny.
Zävoje nade vsim ... Sklänéji se nade vsemi Schnitzlero¬
vymi postavami; chvéji se nad celym jeho zivotnim dilem od po¬
dätku az po dnesek; zachytily se v jeho näladäch, tlumi jeho
mluvu a dodávaji jeho slovüm matnou, dräzdivou, fosforeskujici
zäf. Isou rozestfeny nad obrazem osudu a zkäzy, a tomu, kdo se
pokousi je nadzdvihnout, zemfelo blaho. Poletuji jako pavuéiny,
156 —
odnimaji vyhlidk
trici — zhustily
jednou — v Osa
nek, v niz zachye
nad osudem, jen
se kolem oci, jez
které chtély slep
nosti; vssäly v s
v mléicim jich
neproniknutelné,
áska, jako smrt