—
box 36/3
Panphlets offorints
vlastni obraznost. Takovym Ypsilonem je bäsnik säm, mä bäzen
z vytvord vlastniho mozku, promitá je na venek a dävá jim zase
se vraceti, a rusi, michaje umyslné vsechny mozné stily, vseli¬
kou illusi. Charakteristické jsou v tom ohledu verse, jimiz se
v kaspärkovské parodii pfedstavuji figurky: poklona, pak udäni
jména, a v poslednim versiku ujisteni: Vidyr já nejsem skuteéná
knézna, vädyt já nejsem opravdivy hrdina, jsmet vsichni jen ze
dreva. Jsou tu shromäzdény schnitzlerovské postavy, znämé
z jeho drivéjsich kusü: videnské dité, dobré a naivni, jez milence
si nevybirà, nybrz pouze miluje — typus: „das süsze Mädel“,
zkreslená to Beatrice; däle kurtisäna s perversni zälibou v muzich
smrti zasvécenych — typus: „démonická knézna“, persifläz na flo¬
rentinskou Lucrezii; bäsnik, nikoli k éinüm, nybri k näladäm se
klonici a pozadujici na milence, aby s nim zemfela — typus: „hrdina
tohoto kusu“, zdravá karikatura na hrdiny z Anatola, z Umiráni,
z Beatricina závoje. Ve zjednodusujicim üsili dochäzi Schnitzler ke
ztrnulym typüm loutkové hry v Kaspärku anebo k püvabnym
arabeskám ve hie o stateöném Kassiänovi. Dobrodruzny déj se
scyrká na nékolik vyjevü soubézné stavénych, na nékolik tatrman¬
skych premetüv a skoküv heroickych, na nékolik zächvaldva kfeei
gumovité se smrstujicich. V pozadi planou veliké väsné, a jejich
stiny jsou to, jez se pohybuji a potykaji.
Zde vsak, v této romantické #féfe, v centrälni poloze upro¬
stred mezi bytim a nebytim, vskuth# vsechny pfedméty pozbyvaji
pozemské své tize a vsechny zälezitosti vähy a vyznamu. Ba ani
vedomi Zivotnosti a naslouchäni Zivotodärnému dechu, ani kolo¬
beh krve a flukot tepen valné nezvysuji existenänf spolehlivosti.
Hranice jsou setfeny. Na obé strany plati pochybnost, na venek
i dovniti obraci Schnitzler vysmésné své zraky, ale shovivavost lezi
v jeho skepsi. Netroufá si wübec pfesné formulovat; kazdy üsudek
z dästi spadá na toho, kdo sej pronási, neb vse je plynulé a relativni.
Marionety se boufi proti bäsnikovi, ale na druhé strané jsou sku¬
teäni diväci loutkami v ruce nédi, kdo si s nimi hraje. My vsichni
jsme snad osobami ve snu, jenz se komusi o nás zdá, nase my¬
slenky jsou snad jen grimasami kol üst nékoho pfiserné se chech¬
tajiciho. Hlavni véci jest, se kterého stanoviska na svêt se divati,
zda s hlediska komedie di s hlediska komediantova, zaujmouti
nekde pevny bod di vlastné byti presvédéen, ze pevny bod je na¬
lezen. Jen okamzik nám nälezi, a i ten je jiz ten tam, i ten se
spojil s nepfehlednou fadou onéch, které tizi nasi pfitomnost;
bläzen jen se domnivá, ze „pfitomnosti ohranidena a zkrocena je
155