—
be
box 12/2
5. Lie
—.—
55
Ausschnitt aus:
CAS PRAG
vom: 16 11. 1911
UNTEN, VEDA A OSVETA.
Milkovéni.
Opera o 3 déistvich. S textem stejnojmenné Einohry
Arthura Schnitzlera slozil Frantisek Neumann.,
goperisovänim pafizské Bo¬
T
hémy znamenitého üspéchu, proë nebylo by lze do¬
ciliti ho uredenim obdobného videnského prostfedi
na scénu operniho jevisté? Ide jen o to, nälézt vhod¬
ny text, kterg by pfisluäné videhské milieu Stasiné
na divache galisoval. Pan Neumann umél si to dobfe
vybrat, Schnitzlerovo Milkovänf je divadelni
hrou, v niz ticha jen nékolika Skrtü, aby transformace
v operni libretto byla provedena. Ta erotická histo¬
#rie, v nis se pripadué obräz. vidensky pozivaëné po¬
vrehni nánor na Zivot citovy, je vèru docela dobrim
zubsträtsm komposice opernf. Prosty déj nesen je
Etyfmi osobami, dvèma milostnymi dvojicemi, které
vzäjemné kontrastujf, jedua, Theodor a Mizzi, je ve¬
selá misné rozkosi läsky azivajici, druhá, Fricek a
Kristina, je citové hloubäzji zalozend. Avsak dfive nez
Fricek pochopi, jak vroucné e hluboce je milován,
padá v souboji zastfelen mandelem dämy, s niz mél
milostny pomér, nez poznal Kristinu. Déj vyvii: se
pfirozené, i bez pfedchozi znalosti libretta se diväk
snadno orientuje. Osoby vystuprjfei jsou lidé oby¬
Eeini, jaké lze potkat ve vsednim Zivolé, jejich my¬
sleni a citeni pohyhuje se v okruhu bézném a pfi¬
stupném, a pfece zas neschäzi tu momentü vskutku
dojemnych a tragickych. Je to lätka v dobrém slova
smyslu populärni.
Vyhod dobrého textu vyuzil p. Neumann zname¬
nité. Na zpüsobu, junz komponoval svou opern, je
patrno, Ze mäme co ciniti s routinovanym divadelni¬
kem, ktery zná taje theatralntho déinku a ktery vi.
jak ziskati si obecenstvo. Skoda jen, ze cili tomu obé¬
tuje i mnohoz umélecké värnosti svého dila.
Nejpfiznivéjsi dojem délá pruni jednáni. Veselà
schüzka obou pärkü, jejich milostné vznêty, tu hra¬
vé, tu váznéjsi, jsou vykresleny barvami britkymi a
Zivymi. Pripadné je tu zachycen ton intimni a pfätel¬
ské zabavy; jasnymi, instrumentacnimi vlipy zjiskfe¬
nym hudebnim proudem doproväzi orchestr dialog.
Videnské fesäctvi je tu nékdy tak pfirozené hudebné
stylisováno, Ze byste ani nevéfili, ze p. Neumann, t.
E. kapelnik ve Frankfurté, je Cech, znämy nasemu
obecenstvu jako skladatel dosud jen nékolika libivy¬
mi sbory Zenskymi; jako dirigent uplatnil se i v kon¬
certech bohuzel zaniklé Orchesträlnf jednoty. Isou tu
i passäze, které by noblesni komické opefe nebyly
k necti. Ovsem i tu nelze nepostfehnout, ze hudba
Neumannova jen ilustruje déj, aniz jej v citové jeho
viné vyvazuje, omezuje se na deskripei vnéjsich udä¬
losti neozfejmujic jich psychologického vyznamu. V
näsledujicich jednänich je to iesté patrnéjsi. Rozumi
se samo sebou, ze ovlädáni komposièni techniky u
Neumanna je znamenité, Ze nepfijde v polyfonni vété
do rozpakü, instrumentuje skvêle, ze jistou rukou umi
podskrtnouti obraty a vrcholy déje. Ale hudebni ma¬
teriäl, jimz pracuje, je dost vsedni, a vsechna ia osl¬
hujici moderni vybava jeho partitury je muchdy jen
pozlätkem. Hlavné ve scénách, kde by mälo byt fe¬
deno néco niterné prociténého, kde by hudba méla
se stät jazykem citu slovem nevyjädfeného, jako na
priklad v milostném vyjevu Kristiny a Fricka v dru¬
hém jednáni, umeni skladatelovo selhává. Laciná sen¬
timentalita, k niz se v takovych momentech skladatel
utiká, prozrazuje, Ze hlavné slo mu o to, aby dobyl
pfizné onoho tak zv. galeriového obecenstva, hleda¬
jichho v divadle pfijemné citové sensace.
Tolik o dilu povsechné. O provedeni podám zprá
vu po reprise, jezto premiéra kolidovala s prvym pro¬
vedenim Noväkova Pana v koncerté komorniho
H.
spolku.