—
box 36/3
Panphlets offorints
slibu? coz nepfiznaná pfáni nemaji stejny osudovy dosah jako
touha, jez mä za näsledek din? Jiz Anatol si lámal hlavu moz¬
nosti takovéto nevéry, a jemny rozbor subtilniho rozeznäveri mezi
vérnosti a zradou éte se v Mezihfe ve zpovédi umélkyné procitlé
kvédomi své moci: „Ted cicim vsechna pfáni, jez diive se svezla po
mém téle jako bezcitném krunyfi, ted citim, kterak se smykaji po
mém töle a po mé dusi a krerak pod nimi se tresu a Zhnu . Cona
scm, ze züstala jsem vérna? Vädyf já to vim, jaké touhy jsem cho¬
vala, já sama vim, jak v nédi blizkosti chvélo se mé télo atouzilo.“
Tak i Beatricino télo nevédomky chvélo se v blizkosti vévody;
tot cely jeji poklesek, neodpustitelny ovsem v odich sensitivniho
a moderniho poety Filippa Loschiho, recte Artura Schnitzlera.
Nebot zpod renaissanéniho odévu douhá kostym svétäckého
estheta podle stfihu nasich dnd, a shakespearisujici podäni mluvi
o Bologni, ad na mysli tane Viden. Snad je v tom vnitini zäkon
premocného prostfedi, ze zamilovani vidensti poetové nesnadno se
ytrhuji z domäci své sféry. Grillparzerova Hero byla bäsnikovon
krzjankou a souéasnici a Schnitzlerova Beatrice nälezi zcela k tem
videnskym divkám, které ve mésté jsou miloväny (podle slov Ana¬
tolovych), a v pfedmésti se provdávaji.
Kdyz popäté se spousti opona nad Beatricinym zavojem,
jsou mrtvi prvy milenec a prvá milenka i nékolik vedlejsich pärkd,
a vsechno ostatni je zasvéceno zkäze. Ale nad mrtvolami se in¬
tonuje hymnus — na pocest uméni. Ne zivot, nybrz umeni nade
smrti triumfuje, ne dlovék éinu, nybrz poeta: „Denn dieser war
ein Bote, ausgesandt, das Grüszen einer hingeschwundnen Welt le¬
bendig jeder neuen zu bestellen und hinzuwandeln über allen Tod.“
znéji programatická a apologetická slova, zcela ve smyslu i ve
stilu novoromantickych bäsnikü, a tak je umyslné vyzdvizena
a proti ostatnim lidem vymezena species „umélec“. Snäsi se umeni
se Zivotem? Nestoji prikie proti nému? Nessaje jeho nejlepsi silu?
Odpovédi kolisaji. I v rämci ediného dila, obsahujiciho étyfi
aktovky pod titulem Lebendige Stunden, pfesunuje se stanovisko,
a vyslednici jest opétné usmévavá melancholie, bezradná vüci usku¬
teäneni veliké synthese, a chovajici v sobé tolik läsky ke slad¬
kostem Zivota, co ucty k pfisnému smutku tvofeni uméleckého.
Mnohem urditéjsim jevi se Schnitzler tam, kde obéma hodnotäm
dävá spoleéného pfedstavitele, jenz dovede umeni své prozivati
a zivot formovati podle tvorivé své moci.
Virtuosové Zivota se vydävaji na vyzkumné cesty do vlast¬
niho nitra i do dusi svych bliznich, vypravuji se na dobyvatelskou
— 152 —
*