ako
oz-
ezi
gitlé
1 po
P
na
scho¬
ilo.“
ody;
iho
lera.
ého
luvi
kon
hose
pvon
tem
Ana¬
jem,
ärkü,
e in¬
nade
war
lt le¬
od
Ctyti
isko,
sku¬
slad¬
keho.
otäm
zivati
vlast¬
skou
—
box 36/3
1. Pamphlets offorints
vypravu proti vüli své i proti vüli cizi, na krizové tazeni proti
odvékému nepfiteli lidstva, proti fatu. Zbrané jejich jsou tajem¬
né: magnetismus, autosuggesce. Ale jiz prostá silná myslenka
dovede ranit, dovede se svéta sprovodit. Väsné, diimajici v dusi
kohosi druhého, procitnou na pokyn mocného päna. Pösy cviéi
se tak dlouho, az se stanou nutnosti, komedie hraje se tak dlouho,
az sama sebou pfejde v Zivot, zlociny se imituji potud, az z inter¬
preta vrazdy stane se vrah, z theaträlniho pfedstaveni revoluce.
Celym dilem Schnitzlerovym zaznivá motiv o pokusiteli osudu.
Hned v prvém dialogu Anatolové vyznadena je malomoc smrtelnika,
jehoz pojimä hrüza, sotvaze pol. il osudu svou otäzku; nechce
slyset odpovédi a probouzi milenku, uspanou v hypnoticky spänek,
z obavy, aby nerekla vice, nezli lze snésti. Jinde osud znadi mo¬
locha, jenz trüni vysoko nad pozemskymi dervy: Clovék nikdy
nebyl druha svého osudem, byl jenom nästrojem, jehoz nevyzpy¬
tatelny pouzil. Nase moudrost zälezi v tom, ze chceme osud pfe¬
Istiti; tak v Zivoté, v pohädkäch, tak u Schnitzlera. V lidové po¬
hädce treba naridi kräl, aby se vsecka vietena vmetla v ohen, jen
na jediné zapomene, jez je pfedurdeno pfivoditi katastrefu, a tak
i schnitzlerovsky jeden slechtic, sudbou znamenany, chce korrigovat
svoji budoucnost, a musi po deset dlouhych let tupé pfihlizeti,
kterak krok za krokem se vyplhuje na ném proroctvi. Isou lidé,
kteri odväzi se pfinutiti osud k odpovédi; deho zalekl se zmékéily
Anatol, to suggestivni vüli svou provädi Paracelsus: dovede dät
lidem pfikaz naprosté pravdivosti, dovedl by znicit pfedsudky
a neupfimnost v poméru dvou manzelü a tim ovsem i jejich Stésti
podkopat — navazujef tu bäsnik na problem Zivotni lzi. Pfimym
pokradovänim Paracelsa je aktovka Loutkäf, opét v pfitomnosti
ve Vidni umisténá; a to ve Vidni peripatetikü, ve Vidni flaneurd,
ve Vidni Altenbergové. Také Loutkäf, modernisovany ten Para¬
celsus, zahrävá si s urdenim svych milych, vnucuje jim ulohy
a braje si na strüsce osudu. Ale jako kazdy reziser cizich osudü,
jenz by vesvém takmér prometheovském vzdoru räd formoval Zivoty
podle syrchované vüle své, i on podléhá slepé Nemesi a dopousti
se nejhorsiho provinéni, zaviraje odi pfed nädhernymi plody Zivota;
nikoli bäsné, leé zivot svüj a zivoty cizi koncipuje fantasticky ma¬
rionetäf, misto aby prosté zil, misto aby, zanechaje neposlusnych
Zertü, podle vüle stvofitele svého poskakoval. Nevinnéjsim iro¬
nickym gestem vzhüru k nebesum se obraci Albertus Phon,
hanswurst z Mezihry: mä prosté soustrast se syrchovanym pänem
nad osudy lidskymi, pouèuje ho, jak se komedie, v niz jemu sa¬
Lumir XXXV. 4.
153
oz-
ezi
gitlé
1 po
P
na
scho¬
ilo.“
ody;
iho
lera.
ého
luvi
kon
hose
pvon
tem
Ana¬
jem,
ärkü,
e in¬
nade
war
lt le¬
od
Ctyti
isko,
sku¬
slad¬
keho.
otäm
zivati
vlast¬
skou
—
box 36/3
1. Pamphlets offorints
vypravu proti vüli své i proti vüli cizi, na krizové tazeni proti
odvékému nepfiteli lidstva, proti fatu. Zbrané jejich jsou tajem¬
né: magnetismus, autosuggesce. Ale jiz prostá silná myslenka
dovede ranit, dovede se svéta sprovodit. Väsné, diimajici v dusi
kohosi druhého, procitnou na pokyn mocného päna. Pösy cviéi
se tak dlouho, az se stanou nutnosti, komedie hraje se tak dlouho,
az sama sebou pfejde v Zivot, zlociny se imituji potud, az z inter¬
preta vrazdy stane se vrah, z theaträlniho pfedstaveni revoluce.
Celym dilem Schnitzlerovym zaznivá motiv o pokusiteli osudu.
Hned v prvém dialogu Anatolové vyznadena je malomoc smrtelnika,
jehoz pojimä hrüza, sotvaze pol. il osudu svou otäzku; nechce
slyset odpovédi a probouzi milenku, uspanou v hypnoticky spänek,
z obavy, aby nerekla vice, nezli lze snésti. Jinde osud znadi mo¬
locha, jenz trüni vysoko nad pozemskymi dervy: Clovék nikdy
nebyl druha svého osudem, byl jenom nästrojem, jehoz nevyzpy¬
tatelny pouzil. Nase moudrost zälezi v tom, ze chceme osud pfe¬
Istiti; tak v Zivoté, v pohädkäch, tak u Schnitzlera. V lidové po¬
hädce treba naridi kräl, aby se vsecka vietena vmetla v ohen, jen
na jediné zapomene, jez je pfedurdeno pfivoditi katastrefu, a tak
i schnitzlerovsky jeden slechtic, sudbou znamenany, chce korrigovat
svoji budoucnost, a musi po deset dlouhych let tupé pfihlizeti,
kterak krok za krokem se vyplhuje na ném proroctvi. Isou lidé,
kteri odväzi se pfinutiti osud k odpovédi; deho zalekl se zmékéily
Anatol, to suggestivni vüli svou provädi Paracelsus: dovede dät
lidem pfikaz naprosté pravdivosti, dovedl by znicit pfedsudky
a neupfimnost v poméru dvou manzelü a tim ovsem i jejich Stésti
podkopat — navazujef tu bäsnik na problem Zivotni lzi. Pfimym
pokradovänim Paracelsa je aktovka Loutkäf, opét v pfitomnosti
ve Vidni umisténá; a to ve Vidni peripatetikü, ve Vidni flaneurd,
ve Vidni Altenbergové. Také Loutkäf, modernisovany ten Para¬
celsus, zahrävá si s urdenim svych milych, vnucuje jim ulohy
a braje si na strüsce osudu. Ale jako kazdy reziser cizich osudü,
jenz by vesvém takmér prometheovském vzdoru räd formoval Zivoty
podle syrchované vüle své, i on podléhá slepé Nemesi a dopousti
se nejhorsiho provinéni, zaviraje odi pfed nädhernymi plody Zivota;
nikoli bäsné, leé zivot svüj a zivoty cizi koncipuje fantasticky ma¬
rionetäf, misto aby prosté zil, misto aby, zanechaje neposlusnych
Zertü, podle vüle stvofitele svého poskakoval. Nevinnéjsim iro¬
nickym gestem vzhüru k nebesum se obraci Albertus Phon,
hanswurst z Mezihry: mä prosté soustrast se syrchovanym pänem
nad osudy lidskymi, pouèuje ho, jak se komedie, v niz jemu sa¬
Lumir XXXV. 4.
153